Pohádky z naší vesnice - Vítězslav Hálek

3. června 2015 v 10:37 | Papája |  Čtenářský deník
Používejte jen pro svou studijní potřebu, nekopírujte a nevydávejte za své. ;) Pokud naleznete gramatickou chybu, dejte vědět. ;)

- střídavý rým ABAB
- vypráví o lidech, které znal z mládí ve vesnici, a bere je jako hrdiny z pohádky (viz první báseň)

Naše vesnice
Stará vesnička na klidné pláni mě, poutníka zemdleného, vždy vítá. Vše, na co pohlédne, mi připomíná mládí, i v duši cítím mladost. Vše je tak známo, maše pohádky jsou zdrávy. Hrobník s motykou a přísní předělá starý hrob na nový. Znám tu všechno. Všechny pohádky, které nám vyprávěli, hrdiny jsme brali jako naše známé, cítili jsme s nimi. Nuž, sedněme si ke krbu, zavzpomínáme na dávné hrdiny a učiňte to tu jako tehdá domovem.

Šumaři
Jsou od města k městu, před domy dívky lákají ven, aby jim mohli zahrát píseň, těm chlapcům, co mají tvrdé srdce, pomůže hudba roztát. Při tanci se láska množí, to stvrzují matky a otcové, šumaři cestují a krátí si cestu zvučností.

Král Sáva
Sto let vládl, ptal se knížat a pánů, kdo je z nic šťastný. Knížata přemýšleli o svých životech. Zjistili, že byly zbytečné. Někdo týrá svou ženu, někdo přes stovky milenek nepoznal lásku, někdo je alkoholik. Král je smutný, že po 100 letech bude odcházet s pláčem. Jde se projít k moři, kde vidí rybáře a jeho ženu, která se právě stará o malé miminko a řekla, přece jsme šťastní. Král Sáva přichází na trůn a říká, kdo nepoznal štěstí u matky, ani jako král by nepoznal štěstí.

Pohádka o hvězdné panně
Byla krásná panna s pletí a šaty jak barva měsíce. My děti utichneme a posloucháme. Sedla v lese pod skalou, okolo jde ohyzdná smrt s kosou. My dítky se lekáme a tíhneme strachy. Smrt nakloní ucho a poslouchá, odpovědi dívky jsou krásné přírodní šelesty. My dítka si tichounko hrajeme. Smrt ji chce za nevěstu. My dítky jsme zleknuty a plachy. Dívka se usměje. Sto hlav, vil a dítek se blíží. My dítka si tiše hrajeem a vypneme hlavy. Smrt básní o komůrce s lebkami po strop, dá jí skvosty všech mrtvol. My dítky zleknuty, plachy. Dívka říká, ať poslouchá zpívajícího pastýře a na svatbu vyčká do rána. My dítky tichounko hravy, vypneme hlavy. Smrt plánuje svatební cestu do všech mrtvých, propadlých měst a dávných říší. Dítky zleknuty. Den klepe na nebeskou bránu, má vyčkat na ráno. Děti si hravy. Smrt pro ni zabije všechny. Děti jsou vyděšeny. Smrt čeká ráno a když nabrousí, dennice ranní mrkne a noční nevěsta zmizí, počkej si na noc. Děti si hravy.


Lesní žena
Pasáci se radují do rána s hostem, tak jako pohádka přichází postava blízko k hostu a nabízí, že mu splní vše, po čem snil. Ve zmatení mu srdce a duše jihne. Host s lesní ženou odchází, láká ho vstoupit dál. Z polibků je velká svatba, všude krásné prostředí, jen si ulehnou k odpočinku. Zdřímne-li si na její dlani, již se více neprobudí. Žena vysaje jeho duši, nebude již zachráněn. * Čekají pasáci na hosta, sto pohádek měli, ale žádnou neumí. Večer mají o pohádku víc.

Král Jindra
Král Jindra ztratil korunu, cítil se prázdný a smutný. S šaškem, který hrál na housle, šel mezi lid a poslouchal. Pak si král usedl na mech a do dlaní zaplakal, blázen řekl pro útěchu, že poslouchají zřídka (maně).

Návštěva
Pán otrávil svou ženu, pohřbil, aby s její mladší hezčí sestrou mohl být. Mrtvá z hrobu se dostane, že bez něj v něm nebude. On ji kouká pod rubáš, ať ji nevykouká. Muž chce vstát, však nejde to, ani pohnout se nemůže. Mrtvé hledí pod rubáš, k hrobu mne vykoukáš. Po půlnoci sestra se probírá, muž její je bledý, mrtvý, o pomoc volá.

Pod hradem
Cikán drží psy. Kníže to z hradu vidí a posílá sluhu, aby mu jeho fenu vrátil. Cikán se obořuje, že má něco lepšího než fenu, a to knížecího syna. Sluha výkladu nerozumí, ale jistě se rouhá. Kníže strhává ze zdi zbraň. Cikán říká, že on jim krade psy, oni však jim ženy. A tady má syna, ať si pro něj jde dolů.

Pomník
Ty starý hrobníku, nepovíš nic, když se ptáme na jediný pomník na rově, který je na hřbitově, ke všechny jiné rovy jsou srovnány se zemí. * Ten kámen bílý je k smíchu, ten šlechtic zchudlý a pošetilý neví, že je dávno nebožtík. Dřív byl krásný, teď je z něj jen lebka a kosti. Kdo ví, čí byly ty rozryté rovy. Nápis je jen prázdný mluvka, co se hlásí o slovo a přemluví jen živé blázny, že mrtvoly živnou na novo. A to jest pomník. Zítra oráč s pluhem zorá hroby do řádku.

Choděra
Prostovlasý, rozcuchaný, po návsi se rozhání, že on - chudý - by měl být blahoslav. Všichni se k němu chovají zle, pes oděv trhá, lidé vyhání, i kněz ho vítal s hrozbou. K zemi klesá, pozvednou ho, říká konec kázání, že je svatým tuze dlouho, má jen špatné zastání. Srdce má puklé, je bez sil, klesá opět na zem, ale už ho nevzkřísili.

Dva stíny
Měsíček je v polovině v krásné přírodě. 2 stíny se smáčí u řeky. - 1: Přestože jsme prokleti na věky, nechci dozrát katu - zemřít. 2: Mám jen myšlenky na vraždu. 1: Je to naše řemeslo, stín časem leká, pokud chceš zemřít, začni k pokání hekat. 2: Sežere nás vlk, nežli tušíme. 1: Zbraň na něj mám, v hrdlo umím ji vrazit. - Běží okolo vlci, stíny se strhnou do vody.

Starý Kozák
V hospodě v ruchu. Kozák jsem ze staré míry, já vím, co do kulí krok. Jako Češi mě pomlouváte. To jsem vás překvapil, že to vím. Vy mladí chcete být jen středem pozornosti. Koukáte na mě, sešlého, tvář ale nemáte jinou - nevidím v ní čest. Mládež strnula v kole jak kámen, led tuhla. "Hrajte ať do toho ďas."
- 1. a posl. sloka stejné.

Dražba
Kravičku vedou ze chléva, dvůr plný. Vdova omdlévá a škytá v pláči. Dráb vyvolá 5 zlatých, matka pláče nad dětmi, váš chléb a jediná síla, smrt otce nám zlomila, 5 dítek, v práci jsem zchromila, nemáme na daně. Z telátka jsem ji chovala, mléko děti mé jedly. O hladu a přec bezpečno, groš za sýr, hoy sváteční zbylo-li na pomazánku. Dráb vyvolává 6 zlatých. 6 zlatých za moje muka, prázdná je naše zásoba, srdce mi puká. Dráb z drsných vyvolá plic: "6 zlatých po třetí, nikdo víc!"

Petr Hrobař
Jde stísněn od fary, jeho syn se oběsil, a nesmí ho dát na máry, ale kopat mu jámu. Plakal a říkal, že věděl, kam to povede, když se do holky znovu zfantí. Farář je z kamene jako každý, kdo nemá děti. 20 let brázdí hřbitov na rovy, své rodině má ustlat za zdí. 20 let k hrobům má klíč, ale syna má zahrabat rýčem. Svým tělem přikryl rov, kde se modlí. Měl ryzí srdce, nebyl podlý. Hrobník motykou kope na 4 strany hrob. Kněží v žalmech mají plno svěcené vody. Petr slaví velký den, dlí i v noci na hrobech, mrtvých dech a sen má v jediné moci. Kde jim dům postává, tam tlení těší se. Je hrobů pán. kdo v zemi je schován, dnes v zem jej svěcenou staví. Probděl až do rána. Duše z hvězd mu protkána, dnes jej k to nebesům táhne.

Na matčině rově
Zemřela matka v žalu a stesku. Jak se to spí? Dcera - růže - se zamilovala a odešla se svým milým do světa. Láska se ale rozplynula. Dívka po světě hledá svou matku. Najde jen její rov, pláče. Kdo by jí přál procitnout?

V lomech
Bárta jde do lomů, skály láme. Posteskne si, že všechno bohatství země mají knížata. Buší a stěžuje si, že jeho dům je spíš jak psí bouda. Z tvého lože z paláce mít tak kámen ze zlata a ženu. Najednou má v ruce zlato. Kámen se mění v palác, uprostřed bílá komnata, v síních stoly pro pány a knížata. Jídla plno, hudba pěkná. Dívčí tanec, má si jen jednu z nich vybrat. Lákají ho, lichotí mu. Bárta ale líbá všechny a zeď od základů praská a probudí se. Z ruky mu mizí poklad, v dlani je jen mozol a kus dláta, bez ženy. Vstal a hned si žáhu spraví bušením do skal.

Pohanský král
Byl v Čechách jednou pohanský král, který vedl války - otce dětem bral, a mladé vyrust nechal k úmrtí v boji. Měl krásnou dceru, ale ta jednou bledla a chřadla. Zalkal bohům, že když mu berou to jediné, je mu božství k smíchu. Rval si vlasy, plakal, byl nešťastný. Při jeho sténání jde okolo duch padlých a říká, že se dříve smál žalu matek a nyní mu pukne srdce žalem. Král přestal sténat, v srdci mu blesklo a srdce puklo.

Jíra
Jde Jíra v šatech roztrhaných, s kterými si vítr hraje a mašli chce odvát pryč. Jde k mlejnu, kde doufá, že mu žita dají, psi naň běží jako vzteklí, mašli mu svlékli. Jde za mlejn, střechu měří, kde kohout se větrem točí. Chasa mlejnská ho bere nahoru, aťsi namele, jiskry letí, z nich Jíra poroučí svou duši: "Hoj vesele, jen vesele."
- kromě předposlední sloky končí všechny 3 na verš "toť veselé, hoj veselé"

Rekruti
Jdou rekruti za zvuku hudby. Dívky již nejsou jejich. Matky se ptají, zda jsou to jejich synové. Rekruti jdou z města napilí, nejsme rodiče vaši jedinou kapkou. Rekruti v kuráži, že se na ně nikdo nedovolí. Rekruti ze všech sil vejskají, kdyby to otec vlastní byl, načepím poslední kapku. Matky: "To nejsou synové naši!"
- všech 4 slok předposlední verš - A matky na prahu, starosti plaší:
- u prvních 3 slok poslední verš - "Zda jsou to synové naši?"

Svatební píseň
Nad řekou skály našedlé, přichází bledý hoch s pláčem. "Ráno tě vedou k ženichu, já k houslím ti mám krátit cestu." Za smíchu pak hledal píseň pro nevěstu. Ta píseň byla jak život jeho celý, bolestná a plná žalu. Když přestal zpívat a uvědomil si svůj život, skončil ho stejně jako tu píseň. Jak skalní orel osamělý. Ráno to nevěsta nemohla pochopit, i když to pravda byla.

Na číhané
Číhají dva loupežníci, mladý přes rámě starého a ptá se ho, na koho dnes číháme? Odloudil mi tvoji matku, ani jsem se nepomstil, půjde z plesu tudy. Dřív jsem sebe utratil, je ze mě šelma, v obou z nás je vlk, který ho roztrhá. Skok, změřil hrdlo a dýkou pral, až duše vylítla.

Rouhač
Nerad o tom povídám, ale slyšel jsem ho, jak se smál lidské duši. → Procestoval celý svět, i tak mu přeskočilo. U pole je kříž, u kterého v bouři chuďas se modlí ke Kristu. On šel kolem a řekl mu: "Co ty se modlíš, není pravda!" Postavil se ke kříži a povídá Bohu, že když se modlíme, jsou to jen slova, že on nás neposlouchá, má tu jen blesky, srdce prázdné. K čemu je ti nesmrtelná duše, když je mrtvá. Není-li k smíchu, když z tvých božích darů sotva žije a přesto se k tobě modlí a v tebe věří. Je ti opravdu drahocenné to, co tu leží v slzách, zlopocené, v žebrotě? Jsi uvyklý řeči licoměrné, zabij mě bleskem. ← To jsem všechno slyšel, stál jsem jak z kamene. Chuďas se tak v životě nepomodlil. Ten muž byl živ léta dlouhá, jak kníže říká, tím člověk se rouhá. Byl moudrý, sečtěný až milo, i tak mu přeskočilo.

V pustých ladech
Dojel jsem k pustině, kde byla hrušeň bez mízy, listí a sněti. Byl jsem tam sám, bez druhů, přátel, bez dětí. Kůň zaržál jak zlomen ve dví, potažená kost; pes víc kostra. Je toho dost!

Na stráži
V noci střežil, klid občanů byl jeho cílem. Očkem hlídal dům své milé. Ráno někdo dveře otevře, vojáček tak proto namíří. Cos to učinil, že na vůdci ses provinil? Bratři tebe proslaví - 3 do srdce, 3 do hlavy.

Bludný jezdec ♥
Pan jezdec bloudí po lese, potká krásnou dívku, zeptá se jí na cestu do města, musí na druhou stranu. Vzal ji k sobě na koně, drží děvče za ruku, ona se třese. Skalnatou cestou on blíž ji k sobě vine. Než ji z koně sesadil, měl v sobě srdce jiné. Noc co noc, tu bloudí další jezdec. Dej bože, ať jako tamten najde cestu.

Náš písničkář
Nad našeho písničkáře není, všechny lépe si podmaní než voják, císař. A co v něm uzrává, jako dar rozdává. Jaro přichází nám do srdce. Jeho hlas y nás z hrobů vzkřísil. Všichni písně známe nazpaměť, jen díky němu se dávní králové proslaví. Vždy ho vítáme s radostí, jak nám duše a srdce plesá.

Bouře
Ve vsi je ticho, leda by hoch podal dívce ruku, nebo ji přiklopil rakev. Ve vsi je klidno, ledaže by hoch dívce pod oknem pěl. Tak mírno, jako v svátku, zazvoní klekání a jedou sem jak vichr 4 huláni. U šenkýře chtějí pivo, které jim 4x přinese. Jeden hulán je však na koni přivázán, zmlácený, zničený. Chce je krůpěj, hulán však džbán roztříští. Sousedé se sbíhají, co se to tu děje. Soused šedovlasý by nejradši mu pomohl, jeden hulán pohrozí mu. Hurá! Už jedou pryč, co asi ten chudák viník. Zachraň bože naše děti. Zas je tich, k svátku, dozněla klekání. Hoch prochází zahrádkou na nejsladší číhání.

Cikánská večeře
Cikáni táboří, starý hrabe v ohni. Mladý říká, že ukradl len a sele. Matka se ptá po jeho dceři Thekli? Mladý cikán povídá, že ji místo něj vlekli, teď sedí nahá u rychtáře. Starý měří len, dopřádá ho v provaz a říká, ať pokračují v jídle. Pak se zeptá mladých, zda ho chtějí za bratra, když sestru nechal v zajetí. Onen mladý vis na větvi, cikáni ulehli.

Matka
Na návsi je hluk, přichází dráb s plnou hrstí dukátu, že se hledá Martin vojenský zběh. Kdo ho vydá, dostane peníze. Stráž obstoupí všechny domy. Tambor bubnuje: Než nastane stanné právo, vydejte ho, zhoubě vsi zabráníte. Prohlédli všechny domy, nenašli ho. Další rozkaz přichází, přiveďte jeho matku, ta nám poví, kde je schovaný. Matka říká, ať ji klidně mučí, ale že neví, kde je její syn, ale i kdyby věděla, tak nepoví. Je prostě někde na ulici. Nic se nedozvěděli, troubí k odchodu. Matka všemi trýzněná teď ráj zří po celé zemi.

Královský posel
Matěj jede na koni rovinou, hledá nevěstu. Král vadne a lékař mu radí najít si královnu. Všechny dívky hodí se na to, přemlouvají Matějíčka. Ten má z toho hlavu plnou, řeči se šíří jak potopa, když mlynář nezastaví mlýn. Matěj jede ke králi, má zlou novinu. Všechny dívky čekají, zda si pro ni král s Matějem na koni přijedou.

Husar ♥
Skočil husar do třemenů, břinknul v ostruhu: Dej mi koně k senu a ženu jako obsluhu. Sedlák o ženu se bojí, raději sám obslouží. Husar se však rmoutí, že je sedlá bez ženy. Ano i jeho to mrzí, že ovdověl. Ale sedláku, žena jako karafiát mi přišla otvírat. Pán bůh, chraň vás, vy zde umřete. Housar bouchne pěstí, tvé štěstí, jestli jsem opilý. Sedlák svoji stále vede, že koho nebožka k nim pustí, do rána nepřežije, padlo zde mnoho pánů a husarů jak pod sekyrou. Ale kdo se nebojí, přinese mu víno místo vody. Husar se bojí: Nedej bože, tohle leknutí. Viděl jsem ji projet kolem stavení. Husar utíká a na koni peláší daleko od stavení. Sedlák ženu k srdci vine a hladí po líčku: Chvalme hospodina, strouhej mrkvičku.

Plukovní tambor
Za hluku táhne vojsko, před ním mračící se tambor od pluku s pozlacenou holí. Když hůl zakmitne, jak blesk udeří do bubnu a hudba hřímá. Všechna děvčata se dívají, jedna ale obzvlášť, jak tambor znamení holí dává. Věz můj obrázku, že jsem zdráv a věrný ti, brzy tě oslavím. Hudba hřímá jak zvuk vichřice, dveře a okna otáčí, srdce z těl vypáčí.
- 3 poslední verše v poslední sloce jsou totožné s 3 posledními verši ve sloce první

Šotek
Přišel k nám šotek nezbedný, z konvice vína dával pít. Všichni na sebe řekli pravdu. Paní sládková: Náš tambor je velký rek. Rychtářka: V sobotu mě měl farář rád. Ponocný: rád troubím u dvora, vidím tam krásnou šafářku. Každá děvice, o kom sní, někteří chlapci radost mají, jiní lamentují. Naše paňmáma: Mám sladkou = kořalku na polici. Ve vsi tu byla upřímnost, ten, kdo nepil, se smál, rychtář to ale nechtěl trpět. Nad šotkem sestavil soud, ale nejprve ochutnal: Má rohy jako ta věž. Po návsi běhal celý den, lidičky, poslouchejte, šotek si to k nám zas míří. Přeběda, jestli k nám zajde.

Vávra mládek
Nás pan sládek = doktor ječmen upraží, Vávra rozváží. Divy dělá všem všudy, korbele i sudy. Zapomeňte na trudy, problémy. Náves plná pacientů, všichni se napijí. Kdo tam prodlí nejdéle, v srdci omládne, od sudů táhnou velcí mudrci. Svět je jinačí a věří, že se otáčí. Pane doktore, sládku, buď dlouho živ. Vávra němým ústa rozváže, chromým tančit rozkáže, druhým dodá k žízni kuráže.

Postilion
Nad zvuk postilionu není, přiváží psaní a v nich hubičky. Každá dívka otevře s radostí jej, kde milý dává lásku najevo. Psaní pak k srdci uloží, láskou ji vše začne hřát, jak když se v růže položí a anděly slyší hrát. S lístkem ulehne a budou se jí zdát krásné sny. Ponechá si ho do stáří, kdy mládí k ní pak zavane. Při smrti si vzpomene na ty krásné časy. Není nad postilion, když v psaních veze hubičky a každou za milion.

Zlatá babička
Ta naše stará babička od pohádek mládne, řeč jí na rtech sládne. Po krk kožich zapne, u krbu zazáří jak sluníčko ve dne. Na vrch postaví zlatý hrad, v něm princezny a prince, zlatý šat dá jim z hedvábí a truhly plné zlatých mincí. Pan král má zlatou korunu, rád spí - spí v ložnic i na trůnu - a nemá rád svou ženu. Kolem trůnu jsou švarní panici, král zvedá pravici a teskní. Jedou na hon do lesa, kde bydlí zlatý ptáček. Z lesa na louku, kde zlatá včelka voní ke květům. Jedou dál po skály, kde zlatý pramen prýští a zlaté pokály = poháry dívek se bílou rosou blyští. Les je velká komnata, král vystrojí dvě svatby, ptáček a včelka zpívají nové skladby. Když hudba dohrála, král pozval na sto dětí, babička volala: Jen pojďte zlaté smetí. Naše milá babičko, buď zdráva dlouhá léta, ať nám pozlatíš všecky krásy světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.